Bětu to sice málem odehnalo, ale nakonec u tůně přece jen zůstala. A protože ji trochu bolely nohy, dokonce si srdnatě sedla. Pozorovala studánku velmi pečlivě a vtom si všimla…natáhla nosem a zjistila, že z tůně jde divná vůně. No tedy… vůně to zrovna nebyla. Rozhodně ne vůně jehličí, květin či čerstvé čisté vody.

     „Co tu ještě děláš,” zabublala zase ta tůně,„ neslyšelas, jdi pryč!”, prskla tůně trochu vody směrem k Bětě.

     „Cože tak divně voníš?” Odvážila se Bětka položit tůni otázku.

     „Co??? Ty se ptáš?” Tůně se urazila a mrskla vodou zleva doprava.

     „ Jak mám vonět, když mi nedávno jeden surovec donesl přímo do vody pytel odpadků ze své chalupy, teď to tady ve mně bublá a já mám bolebřich. Kvasí tady ve mně ten pytel s nedojedeným jídlem a igelitovými pytlíky. Proto to tady nevoní, zvířata ke mně nechodí pít, protože se má voda zkazila. Zůstala jsem sama a ošklivě zaneřáděná. Potrvá to hodně dlouho, než zase budu čistá, jestli vůbec ještě někdy…”, dodala už velmi smutně tůňka.